Asper Frebaro

Chov psů byl můj dětský sen. Zdálo se, že se začíná naplňovat, když jsme v roce 2000 koupili dům a konečně jsem si mohla pořídit vytouženou fenku. Vstoupila jsem do klubu, jezdila jsem přes půl roku vybírat chovku na chodské akce.  Domů jsem si pak vezla fenku Desiré Daraskár - Šery s nejlepšími předpoklady. První sprcha byla dysplazie 2/2. Ano, lze uchovnit, Tak dobrá, jdu do toho. Na krytí u prvního psa jsme neuspěli, hodlala ho pokousat. Další hárání jsme nenechali nic náhodě a se psem se jela spřátelit ještě než začala hárat. Asi to pomohlo, pak se spojili než majitel postavil vodu na kafe. Březost super, mělo být 8+ štěňat. Týden před termínem porodu potratila mrtvolku, ihned císař, některá mrtvá, 6 se podařilo zachránit. Kdo nezažil, jak mu doktor nosí malé vlhké nedýchající tvorečky, co neprošli porodními cestami, abyste si je "rozdýchali", neví absolutně, jak hluboce tohle může člověka zasáhnout. Ano, všech 6 o týden dřív narozených tvorečků jsem nejen rozdýchala (pusou odsát hleny z tlamičky, ohýbáním rozdýchat), ale i několikrát znovu nastartovala, když odpadli. Připadala jsem si jako ti kabaretní umělci, co točí několik talířů na tyčce... Tak. Domů jsme přivezli fenu v horečkách se zánětem dělohy, pět relativně velkých štěňat a jedno, které bylo poloviční, placenta už prý byla v podstatě nefunkční. Šery měla tenkou a špatnou dělohu, vysoké horečky, bojovala o život, neměla mléko. Tak jsem měla ty malé na umělé výživě - cenu "psího sunaru" už si nepamatuju, ale byla víc, než ten dětský. Lahvičku speciál, namíchat a pak ke štěňatům - jeden, dva, tři, čtyři pět, šest... Nejdřív místo polomrtvé Šery masírovat bříška, potom dát z lahvičky těm nedonošenečkům... Nejmenší fenečka neprospívala, ukončili jsme to. Pět ostatních bojovalo jak se patří, a já jsem tedy bojovala taky. Velmi, velmi draze vykoupený dětský sen. Týden PN (byla jsem na kaši), 6 kilo dolů. 2 hodiny masírování, aby se vykakali, a krmení, 10 minut pauza. Na odpočinek, jídlo... Ve dne v noci. Naštěstí se během týdne Šery nejen spravila, ale vrátilo se jí mléko. Ovšem protože je nerodila, byly to první štěňata, týden byla ve vysokých horečkách mimo sebe, nechodila k nim, když pískali hladem, ale spíš od nich. Takže bylo třeba sehnat někoho, kdo ji co dvě hodiny položí a malé k cecíkům naskládá. Sousedka, maminka kamarádky, ... Já jako učitelka si holt dovolenou ve školním roce vzít nemůžu. A tehdy jsem se rozhodla, že si už fenu brát nebudu, jen psa. Tak jsem pomohla majitelům její dcery Axy ji uchovnit (povahou, vzhledem i zdravotními testy top fena), dokonce jsem s nimi jela po prvním neúspěchu i na další krytí. Ze 6 nádherných štěňat byli 3 kluci a já se těšila. Ovšem ani jeden neměl v době odběru varlátka na místě, jako jeden ze tří jejich strýčků, bratrů Axy. No, nakonec když jsem majitele tolik prosila o uchovnění, že moc chci jednoho psa pro sebe a jeden byl když jsem přijela na návětšvu pořád zalezlý v mém batohu, holt zůstal u nás. Bezkuláč jako jeho bratři, nikomu nic nesestoupilo "později". Šery šla samozřejmě hned po uzdravení sterilizovat a na její dceři Axe už se dál nechovalo, celá linie skončila. Chci, aby si mí vnuci mohli za 20 let koupit životaschopné chodské psy. A když zrovna ti moji nejsou pro chov přínosem, nedá se nic dělat.

Teď jsem si přivezla Aspíka a zdá se, že na potřetí to možná vyjde. Chtěla jsem zkusit přivézt na střední Moravu trochu jinou krev. Původně plánovaný pejsek nevyšel, protože tatínek AA znamenal jistotu přenašeče degenerativní myelopatie a tím pádem velmi zúženou možnost využití v chovu, i kdyby vše ostatní vyšlo. A když už chci se psem cvičit, nevadí mi projít procesem uchovňování, výstav, je škoda mít už od počátku nějaké limity, které se dají předvídat. Když jsme jeli od MVDr. Ekra s těmi nejlepšími výsledky, nemohla jsem tomu uvěřit. I další věci vyšly nad míru dobře - výška, zuby, ... Žádné alergie na potraviny nebo chemikálie, zdravý jako řípa. A hlavně povaha! Hned měsíc po bonitaci měl Aspík svoje první krytí s nádhernou fenkou a když bylo na ultrazvuku vidět sedm štěňátek, byla jsem štěstím bez sebe. Narodilo se pět zdravých velkých kousků, kluků jako buků, asi nějaký zárodek fenečka vstřebala. To je normální, někdy se dokonce vstřebá většina. Moje radost dostala velkou ránu, když v neukončeném třetím týdnu skončil jeden pejsek na veterině na kapačkách. V podstatě byl mimo sebe, podařilo se ho dostat po pár dnech do pořádku, ale k mamince už se pak přisát nechtěl a dál byl odchovaný na umělé výživě. Ve věku 3 měsíce měl záchvat podobný, i když zřejmě lehčí, u nových majitelů. Ti si ho vybrali s vědomím, čím v tom nejútlejším věku prošel, včetně zdravotních zpráv a negativního vyšetření magnetickou rezonancí ještě chovatelem. Tento záchvat byl doposud poslední. Už přes rok a půl (léto 2023) je bez záchvatů a bez medikace a i lékaři se přiklánějí k nějakému druhu infekce či zánětu jako prvotní příčině. Od té doby jsem sháněla informace nejen na internetu, ale především konzultacemi se zkušenými dlouholetými chovateli a hlavně veterinárními lékaři. Jsem moc ráda, že se ukázalo, že to s obvyklými dědičnými či vrozenými "záchvaty" zřejmě nesouvisí a šlo spíš o problém po nějaké prodělané infekci či něco podobného, co už se zjistit nedá. Pejsek ovšem pro jistotu do chovu nepůjde. Pátrala jsem přes Klub v evidenci zdravotních komplikací choďáků a v Aspíkově linii jsem nic nenašla. Jeho bratr v Německu je chovný od 18 měsíců a má za sebou hodně vrhů, vše v pořádku.  Upřímně, kdyby měl malý pejsek chovatele tvrďáka a kdyby chovatel neměl ve vedlejším domě top veterinu a lékaře přítele, asi by patřil k těm "běžným" případům štěňat, která nepřežijí. Nenakrytí, nezabřeznutí, vstřebání zárodků případně mrtvě narozená štěňátka a někdy i úmrtí štěněte ještě u feny k běžné, byť neradostné, praxi chovatele patří. Nejlepší je problém přiznat, sledovat, problémové spojení neopakovat. A samozřejmě nechovat na jedincích, kteří sami nějaký zdravotní problém mají. Aspík má doposud dva další vrhy, 2 a 6 potomků, nide se podobný problém nevyskytl.

Nu, 11. června 2023 se mi splnil jeden z dětských snů. Složili jsme třísložkovou zkoušku Základního minima (stopy, poslušnost, obrana). Může se to zdát jako málo, ale... Od dětství jsem byla blázen do psů, ale mí rodiče na to měli trochu jiný názor a hlavně - pes v bytě? Venčení? Když zůstal táta doma v invalidním důchodu, konečně jsme si spa pořídili. Loveckého. No a pak dlouho nebyla možnost... Nepsí partner, nepsí děti, to nešlo chtít psa do bytu. Až na domek. Nechtěla jsem pouze svým koníčkem zatěžovat ostatní, když třeba budu muset pracovně odjet. Nasypat granule a nalít vodu, to není zátěž. A nic víc kromě pohlazení vlastně nikdo jiný kolem psa či psů nikdy nedělal. Ono je něco jiného, když se dítě nadšenec narodí do kynologické rodiny, může mít vlastního psa už jako odrostlejší dítě, jezdí s rodiči na výstavy, kouká se a posléze sám psa cvičí. A pokračuje dál. Má partnera kynologa, společně jezdí na výstavy, cvičení... Tohle všechno mě minulo.